MILNÍKY HISTORIE ČSSD

1. Východiska (1848 - 1870)

Stává se neblahou tradicí, že se směšují pojmy socialismus, komunismus a stalinismus a že boj za sociální a politická práva dělnictva bývá mnohými snad i cíleně ztotožňován s úsilím o nastolení „diktatury proletariátu“. Dělnické hnutí se ovšem v zemích západní a střední Evropy v souvislosti s rozvojem továrního velkoprůmyslu začalo rozvíjet v rámci demokratických národních hnutí. Taktéž i české dělnické hnutí vyrůstalo postupně z obecného národního hnutí, které poprvé rozvinulo svůj politický program v roce 1848 a návazně v druhé polovině šedesátých let 19. století.

Katalyzátorem tohoto procesu byl vývoj západoevropského dělnického hnutí, který vyústil v založení První internacionály roku 1864 a posléze kulminoval  bouřlivými událostmi spjatými s  Pařížskou komunou na jaře 1871.

2. První krůčky (1870/71 - 1890)

Důležité místo v tomto vývoji přísluší ještědskému táboru lidu, který se konal v srpnu 1870. V roce 1874 se zástupci českých dělnických spolků zúčastnili zakládání celorakouské Sociálně demokratické strany, ale již o čtyři roky později si organizační důvody vynutily založení samostatné Sociálně demokratické strany českoslovanské v Rakousku.

Podařilo se jí přežít první desetiletí, poznamenané policejními perzekucemi, úřední šikanou, první vlnou politických procesů proti sociálním demokratům a vnitřními rozbroji. V letech devadesátých získala česká sociální demokracie dominantní postavení mezi dělnictvem a významnou částí inteligence.

3. Steinerova éra: Osamostatňování, vyzrávání a vzrůst

Proces osamostatňování z tzv. rakouské internacionály dále pokračoval a vyústil v roce 1893 v založení takticky a organizačně samostatné Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. V březnu 1897 se do parlamentu probojovalo pět jejích prvních poslanců v čele s tehdejším vůdcem strany J. Steinerem.

Po prosazení všeobecného volebního práva (1905) ve volbách r. 1907 získala strana již 24 mandátů (38% hlasů českých voličů). Při sociální demokracii působilo mj. samostatné Odborové sdružení českoslovanské, osvětová a vzdělávací Dělnická akademie, Svaz dělnických tělocvičných jednot, Svaz sociálně demokratických studentů, Ústřední svaz českých družstev, podnikatelská organizace Svaz socialistických obchodníků a živnostníků a řada dalších organizací.

4. Národnostní otázka a vnitrostranický rozlom. Vznik ČSR (1914 - 1920)

Během první světové války probíhal uvnitř sociální demokracie ostrý ideový spor mezi zastánci zachování Rakousko-Uherska (B. Šmeral) a promasarykovskými stoupenci samostatného státu (F. Modráček, F. Soukup, R. Bechyně, V. Tusar). Druhá skupina postupem času získala převahu a aktivně se zapojila do protirakouského odboje.

V nové ČSR zaujala sociální demokracie významné místo, když v dubnu 1920 zvítězila v parlamentních volbách (25,7% hlasů). Ovšem záhy došlo uvnitř strany k rozkolu, když se postupně osamostatnilo Moskvou povzbuzované komunistické křídlo. Uměle vyvolaná konfrontace byla ukončena bojem o Lidový dům v prosinci 1920. Z tohoto tragického střetu československá sociální demokracie vyšla velmi oslabená.

5. Hamplovské období: Od krize ke konsolidaci a dalšímu vzestupu (1920 - 1939)

Celá dvacátá léta se nové vedení snažilo dobýt ztracené pozice. Zlomovou událostí se stal nástup vedení v čele s A. Hamplem a následně – na XVI. sjezdu roku 1930 přijatý – program J. Stivína, jehož práce byly volně koordinovány s obdobným úsilím národně socialistické strany (Benešův program byl schválen o rok později).

Velkým úspěchem Hamplova vedení se stalo založení československé sociálně demokratické internacionály na slučovacím smíchovském sjezdu v lednu 1928. Sociální demokracie patřila k nejvýznamnějším stranám první republiky, byla zastoupena v drtivé většině koaličních vlád a k jejím stoupencům byl počítán i prezident T. G. Masaryk.

6. V druhém odboji (1938 - 1945)

Během pomnichovských událostí byla strana přeorganizována do Národní strany práce, která se po 15. březnu 1939 stala východiskem protinacistické rezistence. Z ní vyšly dvě klíčové organizace druhého nekomunistického odboje, blízké sociální demokracii: Petiční výbor Věrni zůstaneme a Rada tří, v jejichž prostředí vznikl a dále byl rozvíjen klíčový programatický dokument demokratického druhého odboje, program Za svobodu.

Z devatenácti předválečných členů představenstva strany jich bylo 12 uvězněno a 7 z nich zahynulo. Na nacistických popravištích skončilo svůj život  8 sociálně demokratických poslanců a 3 senátoři. Mnozí členové strany odešli do exilu, podíleli se na zahraničním odboji a zastupovali sociální demokracii v československé exilové vládě a ve Státní radě.

7. Třetí republika: Krátký okamžik limitovaného demokratického nadechnutí (1945 - 1948)

Na jaře r. 1945 Československá sociální demokracie obnovila svou činnost jako jedna ze složek Národní fronty. Již od května 1945 probíhal konflikt mezi zastánci úzké spolupráce s komunisty (Z. Fierlinger) a zastánci ideové, politické a organizační samostatnosti (V. Majer, I. Dérer).

Po komunistickém puči v únoru 1948 definitivně zvítězila první skupina, když se Fierlinger – na sjezdu v roce 1947 odstavený – nelegitimně vrátil do čela strany. Záhy došlo k protiprávnímu ukončení její činnosti tzv. sloučením s KSČ v červnu 1948, dosaženému v rozporu se stranickými stanovami. Přes 200 tisíc z tehdejších 370 tisíc řadových sociálních demokratů poté odmítlo podepsat slučovací přihlášku.

8. První období exilové strany a stalinisty vedený boj proti "sociáldemokratismu" (1948 - 1968)

Díky funkcionářům a členům strany, kteří odjeli do exilu, ČSSD nikdy nepřerušila svou činnost. Již v dubnu 1948 ustavili exiloví představitelé v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Nehledě na těžké pronásledování nevyhasla sociálně demokratická myšlenka ani v domácím prostředí, jak prokázala mj. vlna dělnických stávek r. 1953 a druhá vlna procesů se sociálními demokraty v letech 1954-1955 v rámci komunistického boje s tzv. sociálním demokratismem.

Několik sociálních demokratů bylo v padesátých letech popraveno; vůdčí účastníci pokusu o založení ilegální Československé nezávislé sociální demokracie, V. Dundr a prof. Z. Peška, byli odsouzeni v procesu s M. Horákovou v červnu 1950 k trestům odnětí svobody na patnáct, resp. dvacet pět let.

9. Během Pražského jara (1968 - 1969)

V době vrcholícího demokratizačního procesu na jaře 1968 se skupina někdejších sociálních demokratů, tvořená vesměs nedávno propuštěnými politickými vězni, pokusila obnovit činnost strany, poukazujíc na skutečnost, že její likvidace před dvaceti lety byla neplatná. V dubnu 1968 se ustavil pětičlenný přípravný výbor pod předsednictvím Z. Bechyně a byly navázány kontakty mezi domácí a exilovou sociálně demokratickou reprezentací.

Možnost obnovy strany, jež by znamenala průlom do mocenského monopolu komunistů, narazila na odpor konzervativních i části progresivních sil v KSČ a vyvolala ostré útoky sovětských představitelů; zároveň však získala podporu široké české demokratické veřejnosti včetně mnoha kulturních osobností. Mnozí reformní komunisté, vyloučení v letech 1969-1970 z KSČ, se stali v sedmdesátých a osmdesátých letech nositeli demokratické socialistické opozice vůči „normalizačnímu“ režimu a v disentu, popřípadě v exilu, se sbližovali se sociálními demokraty

10. Druhé období exilové strany, myšlenkově blízký disident (1969 - 1989)

Na počátku sedmdesátých let došlo k regeneraci exilové Československé sociální demokracie, zčásti posílené o nové osobnosti z řad posrpnové emigrace. V září 1973 se uskutečnilo první plenární setkání československých sociálních demokratů v exilu, mající charakter mimořádného sjezdu strany. V létě 1978 byly uspořádány oslavy stého výročí založení české sociální demokracie v Curychu a zahájeno vydávání obnoveného tiskového orgánu strany, čtvrtletníku Právo lidu, redigovaného J. Loewym. V srpnu 1983 se konal XXII. sjezd exilové ČSSD v Curychu, v červnu 1989 pak XXIII. sjezd v Heidelbergu.

Zatímco exilová strana udržovala kontinuitu Československé sociální demokracie na mezinárodním fóru, ve vlasti působila skupina „nezávislých socialistů“ v čele s R. Battěkem, hlásící se k zásadám Socialistické internacionály a stojící na platformě Charty 77, a vedle ní skupina předúnorových sociálních demokratů, vedená S. Klabanem a B. Nedbálkem. Obě skupiny měly spojení s exilovou sociální demokracií.

11. Od polistopadové obnovy k součastnosti (1989 - 2005)

Hned v listopadových dnech byl ustaven přípravný výbor obnovy sociální demokracie (v čele s předsedou S. Klabanem a tajemníkem B. Nedbálkem), který řídil stranu až do řádného XXIV. sjezdu. V prosince 1989 vyšlo první číslo obnoveného Práva lidu.  

Sociální demokracie byla obnovena na XXIV. obnovovacím sjezdu ČSSD v březnu 1990 v Praze-Břevnově. Od té doby se konaly sjezdy v Ostravě (duben 1991), v Hradci Králové, kde byla schválena změna názvu strany na Česká strana sociálně demokratická (únor 1993), v Bohumíně (duben 1995 a 1997), v Brně (březen 2005 a březen 2007) a v Praze (duben 1999, duben 2001, březen 2003, květen 2006 a březen 2009). Historickým sídlem sociální demokracie je od r. 1907 Lidový dům v Hybernské ulici v Praze.