HISTORIE ČSSD V PLZNI

Po připojení Plzně v roce 1870 k ostatnímu světu železnicí, se stala Plzeň střediskem průmyslu v jihozápadních Čechách. Do města začal pronikat dělnický živel, který silně narušil poklidný konzervativní život měšťanské Plzně. Sociální poměry ve městě vedly  dělníky ke spolkovému životu. Socialistické myšlenky byly šířeny ve vzdělávacích spolcích, jejichž založení je datováno do období po roce 1973. V tomto roce byla založena „Dělnická beseda“, která byla ve svém prvopočátku nepolitickým vzdělávacím spolkem. Zakladateli byli pokrokové osobnosti tehdejší Plzně.

 

Světové události v roce 1873, krize a burzovní krach, silně ovlivnily sociální postavení dělníků u nás. V Praze vydávané „Dělnické listy“ zanesly do Plzně socialistické myšlenky. Památnou se stala přednáška Josefa Boleslava Pecky ve „Vzájemně se podporujícím spolku pro Plzeň a okolí“ na podzim tohoto roku v hostinci „U Dvořáků“. Po této schůzi zajížděli do Plzně kromě již zmíněného Pecky i Zápotocký, Zoula a další. Dělnické schůze se uskutečňovaly mimo místnosti Dělnické besedy na různých místech, i v lesích a na polích v okolí města.

Hornická stávka v plzeňské pánvi urychlila formování socialistického hnutí mezi dělníky. Velký vliv na plzeňské dělnictvo měl redaktor „Dělnických listů“ (v té době vycházely ve Vídni) Josef Hybeš. Aktivním agitátorem byl mladý Jan Mukenšnábl, který pocházel z nedalekého Újezda.

Jan Mukenšnábl byl plzeňskými dělníky delegován v roce 1878 na památný svatomarkétský sjezd do Prahy. Reakcí na ustavení sociálně demokratické strany bylo zatýkání socialistů, perzekuce jejich rodin a přátel.

Nastalo dlouhé období ilegální činnosti. Nebyla to lehká doba. Sociální demokraté střídali nuzné příbytky svých rodin s ještě nuznějším prostředím rakousko-uherských kriminálů. Lepší časy nastaly až v době devadesátých let a po přelomu století devatenáctého. I když strana byla legalizována, často byla její činnost narušována policejní zvůlí. Stranické časopisy byly zabavovány cenzory, shromáždění a tábory lidu byly rozháněné policií a četnictvem. Až do ukončení první světové války a ustanovení Československé republiky nebyla naše strana v oblibě u monarchistické vídeňské vlády.

           

Obliba naší strany u obyvatel Západních Čech vynesla Československé sociální demokracii velké vítězství ve volbách v roce 1897. Celé tři čtvrtiny voličů dalo hlas naší straně!!! Získali jsme svého poslance do říšského sněmu.

V následujících volbách se na našem výsledku projevila „zrada“ části našeho členstva. Vznikla nová strana Národně sociální. Jejich předák byl zvolen za podpory všech opozičních stran mírnou převahou za poslance.

Ale vítězství konkurence nebylo trvalé. Ve volbách v roce 1907 docílila strana velké volební vítězství. Vyhrála volby s více jak 50ti procentní převahou. Zvoleni byli sociální demokraté: Gusta Habrman, Luděk Pik, Antonín Remeš, Karel Forbel a Václav Johanis.

 

Od této volby, až do konce První republiky, sociální demokracie byla na Plzeňsku díky podpoře voličů, vedoucí politickou silou. Lze si jen přát, aby ČSSD zaujala stejné postavení v Plzeňském kraji, jako v létech největší slávy. Myšlenky a činy našich předků nás k tomu zavazují.

Sociální demokracie byla především stranou dělnickou. Její původní název byl: Českoslovanská sociálně demokratická strana – dělnická. Není to přepsání! Skutečně jsme se jmenovali stranou „Českoslovanskou“. Nebylo ani potuchy o samostatném Slovensku, které se tehdy nazývalo „Horní Uhry“. Slovenský národ si nechal ještě hodně dlouho zdát o samostatnosti a národní svébytnosti.

Vždy jsme byli stranou pokrokovou, stranou lidí práce, která svou myšlenkou občanské solidarity byla přitažlivá pro mladé lidi. Průměrný věk zakládajících členů byl 26 let !! 

Zásluhou sociálních demokratů bylo zavedeno v tehdejším Rakousku – Uhersku všeobecné a rovné volební právo. Byla přijata úprava pracovní doby a řada pokrokových opatření ve prospěch dělníků. Sociální postavení lidí pracujících za mzdu doznalo značného zlepšení.

 

………………………………………………………………………………………………………………………

Při této příležitosti je potřebné se zmínit o německých sociálních demokratech, kteří žili v českém pohraničí. Sudetoněmečtí sociální demokraté byli loajální k Československé republice. Vytvořili  branou organizaci Republikanische Wehr, která úzce spolupracovala s československými úřady a armádou. (Podílela se např. na potírání henleinovského puče v září 1938.) Sudetoněmečtí sociální demokraté z Republikanische Wehr tvořili součást obzvláště prověřených jednotek Stráže obrany státu. Vláda ji vyzbrojila již v roce 1937 (!). Při mobilizaci v roce 1938 narukovala Republikanische Wehr k ochraně hranic společně s československou armádou.

Ohromný podíl měli sudetoněmečtí sociální demokraté při organizování pomoci uprchlíkům z fašistického Německa. Společně s ostatními československými antifašisty zabezpečovali jejich úkryt a odchod do bezpečí.

Po zabrání Sudet německou armádou většina aktivních německých sociálních demokratů putovala do koncentračních táborů.

………………………………………………………………………………………………………………………

 

V historii naší strany byla také některá období, na která neradi vzpomínáme. Strana se dostávala čas od času do vnitrostranického názorového střetu, který vyústil ve dvou případech v hluboký rozkol . Na přelomu století se odštěpila skupina sociálních demokratů, kteří nesouhlasili s myšlenkou internacionalismu, nadnárodního spojenectví sociálně cítících lidí a založili si vlastní stranu: „Českou stranu národně sociální“.

Ještě horší období sužovalo sociální demokracii ve dvacátých letech minulého století. Část marxistických radikálů pod vlivem ruských bolševiků se nejprve semkla v levicové, bolševické frakci a posléze si založili vlastní stranu, Komunistickou stranu Československa.

Význam obou stran, které vznikly z ČSSD, postupně opadl a dnes, po dlouhém období komunistické zvůle na našem národě, zůstává jedinou, levicově orientovanou, demokratickou stranou Česká strana sociálně demokratická.  

 

 

Zdroj fotografií: Fotohistorie.cz

 

………………………………………………………………………………………………………………………

ZAJÍMAVÉ PUBLIKACE

 

O historii sociálně demokratického hnutí na českém jihozápadě byla sepsána řada publikací. Obdobím znovuobnovení činnosti Sociální demokracie v Plzeňském kraji (1989 – 2006) se zabývá mimo jiných i publikace Václava Šlajse „Růže z Pekla“, některé důležité informace z Plzeňska jsou uvedené ve sbornících „Česká strana sociálně demokratická“ – kolektiv autorů, sestavil Slavomír Klaban a „Průkopníci a pokračovatelé“ – Josef Tomeš.

Je potřebné také upozornit na sborník „Léta mimo domov“, který byl editován Dr. Karlem Hrubým – významným Plzeňským rodákem a posledním předsedou exilové ČSSD. Autobiografie Václava Holuba „Vítězství i prohry“ popisuje životní události významného sociálního demokrata, rodáka ze Šumavy a dlouholetého ústředního tajemníka exilové ČSSD. V jeho knize je zaznamenán vývoj Sociální demokracie v období od první světové války až do současnosti. Popsání událostí kolem vyjednávání  Benešovo exilové vlády s představiteli sovětského Ruska v Moskvě a úlohy sociálních demokratů v poválečném období a zejména v roce 1948, je velice dobrým historickým dokumentem.

 

 

 

 

 

.

Průkopníci na Plzeňsku

Antonín Uxa

Bývalý horník z Příkosic u Mirošova. V osmdesátých letech devatenáctého století byl zaměstnán v Nýřanských dolech. Tam aktivně pracoval na šíření socialistických myšlenek mezi dělníky. Byl dobrým organisátorem a dopisovatelem do dělnických časopisů. Po předčasném penzionování se sám naučil knihařským pracím a otevřel si živnost v Nýřanech. Roku 1882 byl obžalován a zatčen pro „tajné spolčování“. Po vykonání trestu byl navždy vypovězen z Prahy i z Nýřan. S podlomeným zdravím se odstěhoval do Příkosic, kde dále inicioval dělnické hnutí na Mirošovsku. Po silném nachlazení na jedné schůzi onemocněl a 9. listopadu 1894 umírá.

 

Jan Valter

Dělník železničních dílen v Plzni. Byl mluvčím svých spolupracovníků a náležel k nejstarším průkopníkům sociálně demokratických myšlenek. Jako prostý dělník vynikal inteligencí a rozvahou. V roce 1885 byl společně s dalšími svými soudruhy zatčen a odvezen do vyšetřovací vazby k zemskému soudu v Praze. Agitoval od muže k muži, tajně i veřejně a získával stále nové stoupence. Správa drah vyvíjela na Valtera stálý nátlak, aby upustil od své činnosti, ale Valter se odstrašit nedal. Zemřel 21. května 1894 ve věku 39 let. Jeho pohřbu 23.května se zúčastnily ohromné davy plzeňských dělníků.

 

Petr Wolfel

Původem horník z Kladna, který byl propuštěn z práce pro činnost v dělnickém hnutí. Přesídlil na sever do Hrobů, později do Zukmantlu. V roce 1885 byl zatčen, odvezen k trestnímu soudu do Prahy, kde po 13. týdnech byl odsouzen výjimečným senátem na tři měsíce do žaláře. Po vykonání trestu odjel do Vestfálska. Do Čech se vrátil v roce 1889 a usadil se v Dolním Jiřetíně, kde opět aktivně působil mezi horníky. Do Plzně byl přeložen v roce 1895 jako sekretář horníků. Po dvou letech byl přijat do služeb administrace „Nové Doby“. Horlivě se zúčastnil agitační činnosti pro sociální demokracii. Podlehl tuberkulose v roce 1901 v pouhých 41 letech.

 

Alois Krejčí

Záhy po svém vyučení zámečníkem zapojuje se do dělnického hnutí na Kladensku, odkud také pocházel. Později odchází do Vídně, kde se stal redaktorem „Dělnických Listů“, které redigoval až do roku 1894. Roku 1895 nastoupil Krejčí do služeb strany v Plzni jako redaktor „Posla“ a „Nové Doby“. V Plzni uplatnil své výjimečné agitační, organizátorské a žurnalistické schopnosti, zúčastnil se bojů za práva dělníků a proti klerikalismu. Za svou agitaci ve volbách v roce 1897 v Klatovech byl udán a uvězněn v Plzni. Vězení zlomilo jeho zdraví a tuberkulosa ukončila jeho život. 28.prosince 1902 zemřel na Kladně.

 

Karel Steiner

Byl jedním z prvních, kteří prosazovali sociálně demokratické myšlenky na západě Čech. V osmdesátých letech působil v Plzni s malým kroužkem kolegů. Věnoval se zejména rozšiřování sociálně demokratického tisku. Pro tuto činnost byl úřady neustále pronásledován. Roku 1884 byl zatčen a držen ve vyšetřovací vazbě u soudu v Plzni. V Praze byl ve vazbě vězněn plných šest měsíců a poté odsouzen ke čtrnácti dnům vězení. Po odpykání trestu byl vypovězen z Prahy a odvezen do Plzně. Dále vykonával práci kolportéra „Nové Doby“. Byl obětavým druhem a dobrou duší strany. Zemřel 19.června 1905. 

              

Helena Schneidervinklová

Známá plzeňská řečnice a agitátorka v dělnickém hnutí. Účastnila se většiny schůzí a akcí Sociální demokracie v Plzni. Helena věnovala všechny svoje síly sociální demokracii. Trpěla zhoubnou chorobou, která jí v posledních letech zabraňovala veřejně vystupovat. V sobotu 10. března 1906, v době zápasu za všeobecné právo hlasovací, podlehla zákeřné nemoci. 13.března byl vypraven pohřeb za účasti několika tisíc stoupenců strany.

 

Jan Krajíček

Jeden z prvních průkopníků sociální demokracie v Plzni. Nadšený pracovník v družstvu „Dělnický dům“, kde byl po léta pokladníkem. Býval předsedou spolku „Pokrok“ a prvním náčelníkem „Dělnické tělocvičné jednoty“ v Plzni. Do jeho oboru patřilo pořadatelství různých slavností a ještě při výstavě v roce 1909 byl členem výstavního výboru. Až do doby své nemoci byl každodenním návštěvníkem „Pekla“, bez něhož, jak říkával, nemohl být živ. Byl živnostníkem a měl pevné přesvědčení sociálně demokratické. Jeho posledním přáním bylo, aby byl odvezen na hřbitov z „Pekla“. V roce 1912 Jan Krajíček zemřel a jeho přání se splnilo, za účasti velkého počtu stoupenců naší strany.

 

Jan Mukenšnábl

Byl jedním ze čtrnácti delegátů památného ustavujícího svatomarkétského sjezdu v roce 1878 v Břevnově. Narodil se v Újezdě v Doubravce. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se s ním setkáváme jako nejagilnějším a nejobětavějším dělnickým agitátorem. Působil hlavně mezi horníky. Povoláním byl kovář, pracoval mimo jiné ve Škodových závodech. Jako organizátor byl stíhán policií a žalářován. Zemřel 28. 6. 1915 v Plzni a je uložen k odpočinku na Ústředním hřbitově v Plzni.