ČLÁNKY A ROZHOVORY

Bez paměti přestáváme existovat

17.07.2013

17.7.2013 (BLOG M.CHOVANCE): Bez paměti mizíme, přestáváme existovat. Na tato slova Marka Twaina jsem si vzpomenul při křtu knihy Zdeňka Roučky "Šumavou ze svobody do opony. Vzpomínky na Železnorudsko 1930 - 1970". Není to kniha příliš veselá. Na fotografiích a v přidaných komentářích není totiž zobrazen jen tehdejší život na jednom místě Šumavy, ale i část temné historie
celé naší země.

Na pozadí významných historických událostí sledujeme soužití lidí v období první republiky, trauma henleinovského povstání, Mnichovské dohody i poválečného odsunu. Mementem jsou pak příběhy z padesátých let, kdy bylo území prakticky ze dne na den rozděleno železnou oponou.

Očima tehdejších obyvatel vidíme hospodářský zázrak na bavorské straně, kde vzniká otevřená společnost, zatímco u nás je válečná zóna. Pohraničníci, psi a samopaly byly namířeny na ty, co se k nám chtěli podívat a měly zabránit útěku těm, kdo nechtěli v totalitě žít. Zdokumentovány jsou odstřely kostelů, kaplí a hřbitovů i likvidace řady šumavských vesnic a samot. Na fotografiích je ukázán i socialistický realismus v podobě odborářských rekreací na Šumavě.

 

Kniha Šumavou ze svobody do opony, jejíž vydání významně podpořil i Plzeňský kraj, dokumentuje dobu, na kterou již mnozí z nás zapomněli. Mapuje území nikoho, které bylo ještě před pětadvaceti lety pro drtivou většinu lidí nepřístupné. Na druhou stranu je možné na tuto knihu pohlížet i tak, že dnes už to tak není. Železnorudské údolí opět spojuje českoněmecké nádraží a výstup na Ostrý, Javor nebo Falkenstein je možný z Bavorska i od nás. Jedinou překážkou jsou pak pouze fyzické síly a zdatnost jedince. Život místních je v podstatě stejný na obou stranách a hranice je znovu jen pomyslnou čarou jejíž blízkost zcela přirozeně charakterizují bilingvní názvy.

Šumavou ze svobody do opony není lehké čtení, které lze na dovolenou snadno přibalit do kufru či batohu jen jako doplněk. Autor knihy předkládá čtenáři jasná, mnohdy i drsná, fakta a přitom se nesnaží být jakýmsi arbitrem. Na čtenáři pak je, jak se s danou skutečností vyrovná. Porovnání někdejšího stavu se současnou realitou může se však v tomto případě ukázat nejen jako užitečné a potřebné, ale v mnohém i inspirativní. Fotografie neúprosně dokládají, že odloučenost a nucená izolace byla vždy kontraproduktivní. Z komentářů pak jaksi mimoděk vyplývá, že jakýkoli boj proti vnitřním, vnějším a smyšleným nepřátelům nepřinesl nikdy nic dobrého. Právě tuhle zkušenost bychom si měli v paměti uchovat.